O významu včel se učí už děti ve školkách. Jsou ztělesněním píle a pracovitosti a jako zdatné opylovače se výrazně podílejí na úrodě.
Bez produktů, které včelstva vytváří, si už náš svět nedokážeme ani představit. Název včela medonosná (Apis mellifera) zahrnuje přibližně sedm blízko příbuzných druhů, které jsou rozšířeny na celém světě s výjimkou Antarktidy. Původně se vyskytovaly v Africe a Asii, ale s pomocí člověka se rozšířily na ostatní kontinenty.
První zmínky o využívání včel známe před více než 9 tisíci lety, o čemž svědčí jeskynní malby ve Francii. Jako zdroj potravy znázorňují med získávaný od divoce žijícího včelstva z boutlavého stromu. Základy včelařství položili pravděpodobně staří Egypťané před více než 5 600 lety. Do Ameriky je přinesli Evropané v roce 1622.
Dokonalá dělba práce
Přestože většina druhů včel žije samotářsky, pro včelu medonosnou je typické vytváření velkých společenství. Společenský způsob života přináší mnoho výhod. Evolučně se tak stalo před více než 60 miliony let. Divoce žijící včely medonosné nacházíme v naší přírodě i v současnosti. Často hnízdí v boutlavých stromech nebo ve skalních štěrbinách či jiných chráněných prostorách.
Aby si člověk usnadnil práci, naučil se včelstva chovat v uměle vytvořených hnízdech – úlech. V úlu se obvykle nachází jediná matka (královna) a několik desítek tisíc dělnic. Mezi nimi existuje dokonalá dělba práce. Nejmladší dělnice čistí buňky, krmí a ošetřují plod. Od 10. dne čistí úl, staví včelí dílo a přijímají nektar a pyl od svých starších kolegyň. Postupně objevují vchod do úlu, který hlídají a větrají pohybem křídel.
Až od 20. dne života vylétávají ven sbírat drahocenné suroviny. V letním období se dožívají do 40 dnů. Samci (troudy) zabezpečují přenos genetického materiálu. Chybí jim žihadlo i pylové košíčky na nohou.
Zahrada jako cíl i „tankovací“ stanice
Včely létají rychlostí přibližně 20 až 24 km/h. Let je pro ně energeticky náročný, podle zátěže při něm spotřebují 2 až 40 mg medu na jeden kilometr letu. Při hledání zdrojů potravy dokáží zaletět i více než 7 kilometrů od úlu. Pro včely je proto mimořádně důležité, aby během letu nacházeli dostatek květin s nektarem, kde mohou „dotankovat“ drahocenný cukr.
V opačném případě mohou uhynout od vyčerpání. I z toho důvodu se neustále apeluje, aby byla výsadba v zahradách co možná nejvíce nápomocná pro opylující hmyz. Sterilní prostředí nízko sečeného trávníku je pro opylovače velkou překážkou, kterou musí proletět za cenu ztráty energie. Takovému prostředí se včely následně vyhýbají, což se odráží na slabším opylování pěstovaných rostlin.
Pestrá zahrada slouží včelám při hledání potravy nejen jako cíl, ale také jako místo nezbytného odpočinku.“
My zahrádkáři bychom proto měli dbát na to, aby obhospodařované plochy byly co možná nejpestřejší po celý rok. Opylování rostlin je jedna z mnoha „ekosystémových služeb“, které v přírodě jen těžko nahradíme uměle.
Nejen med je pro nás cenný
Původní motivací chovat včely v úlech nebylo získat užitečné opylovače. Skutečný důvod bylo získávání medu a včelího plodu, který se kdysi konzumoval. Později jsme se naučili využívat také vosk, propolis a mateří kašičku.
Včely v přírodě slizují nektar a jiné sladké výměšky z rostlin či dokonce mšic. Tuto směs uchovávají v žaludku, kde dochází k jejím enzymatickým úpravám. Následně ji vyloučí do speciálních komůrek v úlu a postupně suší tak, aby klesl obsah vody na přibližně 20 %. Med v této podobě nekvasí ani nehnije a stává se tak ideální zásobou energeticky bohaté potravy.
Vosk včely vylučují prostřednictvím speciálních žláz, které mají na spodní straně bříška. Propolis vzniká přeměnou různých rostlinných výměšků, například pryskyřice. Používají jej k utěsnění nechtěných otvorů a spár v hnízdě ve snaze zamezit vniknutí škůdců a vzniku hnilobných procesů.
Mateří kašička smetanově žluté barvy je výměšek hltanových žláz a slouží ke krmení plodu, královny a trubců. Získává se z buněk pláství, ve kterých se vyvíjejí budoucí matky. Aby včelaři zvýšily její jinak nízkou trvanlivost, smíchávají ji s medem.
Kromě nektaru včela z květu sbírá i pyl, který ukládá do pylových košíčků na zadním páru nohou. Jak se plní, zvětšují se a obarví podle barvy pylu, nejčastěji do žluta, ale například opylují-li bodláky, do fialova. Pyl se v menším množství uchycuje i na chloupcích jejího těla, čímž jej přenáší z květu na květ, a tak dochází k opylování.
Rady biologa
Adrián radí, jak si poradit se včelím bodnutím a jak eliminovat ztráty včel při chemických postřicích.
■ Včelí bodnutí není nebezpečné, s výjimkou prudší alergické reakce, tehdy ihned volejte zdravotnickou pomoc. Pokud nemáte alergickou reakci, místo vpichu se snažte chladit například studenou vodou. Když jste venku v přírodě, posloužit může také vlhká půda. Následně přikládejte nakrájenou cibuli či vhodnou sádlo a zmírňujte otok.
■ Žihadlo včel má jedový váček. Díky zpětným háčkům zůstává zachyceno v kůži savců. Jed se z jedového váčku uvolňuje do těla postupně. Největší chybou je vybrat si žihadlo prsty, neboť stisknutím jedového váčku jed vytlačíte do těla. Žihadlo proto vybírejte opatrně pomocí pinzety či ostrého nástroje. Samotná včela po „bodnutí“ umírá.
■ Včely opylují zejména dopoledne a později odpoledne, v ideálních teplotách během celého dne. Se západem slunce aktivita klesá. Pokud tedy nutně potřebujete ošetřit plodiny insekticidem, vyvarujte se postřiku během dne a aplikujte jej až podvečer. Také se jej snažte aplikovat mimo období kvetení. V případě aplikace na větší ploše koordinujte své aktivity s místním včelařem tak, abyste zabránili ztrátám na včelstvech.
■ Zkonstruujte si na zahradě malé jezírko či jinou nádržku s vodou a kameny zmírňujícími břeh. Tu ocení všechny včely a jiný hmyz v době častých dlouhotrvajících období sucha.
■ Pro včelí produkty oslovte nejlépe místní včelaře. Nejenže tak podpoříte včely a lidi hospodařící ve vašem regionu, ale také snížíte zbytečnou uhlíkovou stopu, která vzniká nákupem ze vzdálených zdrojů.
Galerie ke článku
Text: Mgr. Adrián Purkart, PhD.
Foto: isifa/Shutterstock
Zdroj: časopis Zahrada
