Botanická říše na naší krásné planetě je velmi rozmanitá. Je až udivující, s jakou vynalézavostí se dokázala příroda vypořádat s potřebami a účely rostlin.
Rostliny si během staletí vyvinuly různé formy adaptace. V pomyslné soutěži o místo pod sluncem využívají různé triky a mechanismy. Například květiny, které tvary a vylučujícími feromony napodobují hmyz, aby přilákaly opylovače. Nebo tvarem růstu v nálevkovitých růžicích, aby získali maximum vláhy, či výrůstky, které napodobují vajíčka hmyzu, aby zabránily škůdcům jejich dalšímu kladení.
Příroda má řadu takových vychytávek. Jednou z nich je také speciální mechanismus, který rostlinám umožňuje rozptýlit semena v co největší vzdálenosti od mateřských rostlin. To nejen podporuje jejich šíření, ale také zajišťuje dostatek živin a světla pro nové generace.
Ukázkou toho, co dokáže příroda, je tato „bombová partie“. Nejsou to zdaleka všechny druhy rostlin, které si takto pomáhají s šířením do prostoru. Vybrali jsme však ty zajímavé a překvapivě i známé, o kterých jste to možná netušili.
Invazní netýkavky
Prvními rostlinami, které zmíníme pro jejich schopnost vystřelovat semena, jsou netýkavky – netýkavka malokvětá (Impatiens parviflora) a její větší příbuzná netýkavka žlázkatá (Impatiens glandulifera). Staly se již součástí naší přírody, přestože jsou nepůvodní. Jak správně tušíte, k jejich přímo invaznímu šíření přispívá v zásadní míře i mechanismus rozstřelování semen do prostoru.
Netýkavka malokvětá se u nás vyskytuje velmi hojně, formou rozlehlých jednolitých ploch lesního podrostu. Pochází ze severovýchodní Asie au nás se začala šířit teprve v 19. století. Dorůstá obvykle do výšky 40 – 60 cm, vzácně až do 100 cm.
Po dozrání plodů se semeny vystřelují pomocí pnutí pletiv do značné vzdálenosti od mateřské rostliny. Reagují na jemné mechanické podněty, dotek nebo poryvy větru. Pokud si zralý plod jemně zavřete do dlaně, aby vám „vystřelil“ v ruce, po jemném polechtání plod exploduje a zůstanou vám v hrsti semínka. Mají svéráznou, pikantně-oříškovou chuť a rádi je jedí nejen děti.
Netýkavka je jednoletá bylina a považuje se za významného škůdce v naší přírodě. Svým plošným zarůstáním potlačuje růst původní vegetace, kterou zároveň nahrazuje. Má ráda vlhká a stinná místa. Kvete od června do září drobnými žlutými kvítky v květenstvích.
Netýkavka žláznatá je podobná, ale mnohem mohutnější rostlina. Dorůstá až 3 metrů a její doménou jsou vodní toky a plochy u nich. Její hrubé duté stonky mívají v dolních partiích nejednou průměr až 5 cm.
Květy a plody mají podobný tvar jako netýkavka malokvětá, květy jsou však růžové, velké a mají silnou sladkou vůni. Rovněž kvete od června do září. Svým sklonem vytvářet jednolité a velmi mohutné porosty vedle vodních toků představuje reálnou hrozbu pro původní druhy.
Tato netýkavka pochází ze západní části Himálaje a původně byla pěstována jako okrasná rostlina. Její dravá dynamika šíření způsobila, že je dnes z volné přírody prakticky neodstranitelná – stejně jako mnohé jiné invazní druhy. Druhový název má podle žlázek pod listy, které vylučují sladký nektar. Jejich účelem je zřejmě nalákat mravence, kteří při zvýšeném výskytu chrání rostliny před škůdci.
Její mechanismus vystřelování semen je podobný jako u netýkavky malokvěté, plody dokáží překonat vzdálenost 6 – 8 metrů. Není však známo, že by byla její semena konzumovatelná.
Střílející pistolník
Další střelec má lidový název „kovbojský kaktus“ nebo „střílející pistolník“. Nejde sice o skutečný kaktus, ale sukulent, ale přezdívky dostal pro jeho charakteristické vystřelování semen do prostoru. Občas můžeme poslechnout, jak semena klepají o podlahu. Dokonce se sám „zasadí“ do okolních květináčů, kde roste a překvapí svým výskytem nejednoho pěstitele.
Jeho odborné jméno je pryšec běložilý (Euphorbia leuconeura), jinak ve světě známý také jako „Madagaskarský klenot“, u nás lidově i jako „v létě palma, v zimě kaktus“. V letní sezóně má poměrně bohatě olistěnou horní část, na zimu většinu listů pustí. Tehdy se více se ukáže jeho kyjakovitý kmínek s charakteristickými znaky po listech.
Květy má nenápadné žlutozelené a plodem je tobolka. Při poranění vylučuje bílý latex, který je silně jedovatý. Na to je třeba pamatovat, jsou-li v blízkosti děti či zvířata, která by to mohla ohrozit. Jinak je to velmi nenáročná a vděčná rostlina, která dokáže fungovat iu méně pečlivých a zapomnětlivých pěstitelů.
Dynamitový strom
Těžkým kalibrem je rostlina s explozivním jménem – hura rachotivá (Hura crepitans), jinak také „dynamitový strom“ nebo „jabillo“. Jejím domovem je jižní oblast Střední Ameriky, Karibik a Jižní Amerika. V současnosti se jako invazní druh šíří iv Severní Austrálii, v Africe a Tanzanii.
Tento mohutný strom může dosáhnout výšky do 25 metrů, výjimečně až do 60 metrů. Kmen je posetý kuželovitými ostny a celá rostlina je prostoupena bílým, silně jedovatým latexem, který při narušení vylučuje.
Plody mají podobný tvar jako dýně s krátkou stopkou a dosahují průměru 5 – 8 cm. Naznačené měsíčky jsou vlastně pouzdra se semínky, která jsou přibližně 2 cm velká. Po dozrání explodují s ohlušujícím rachotem a semena rozmetají údajně do vzdálenosti 45 až 100 metrů.
Jedovatý latex tohoto stromu využívali domorodci jako šípový jed. Nedozrálé plody se také sušily a používaly jako sypačky pískem k sušení inkoustu při psaní. Dnes si někteří turisté vozí semena z dovolených a daří se jim z nich pěstovat efektní pokojové rostliny až do fáze květu. Květy má s odděleným pohlavím, přičemž samčí a samičí rostou zvláště na stejné rostlině.
Výbušný tykvičník
Přesouváme se k dalšímu výbušnému druhu se jménem tykvičník stříkavý (Ecballium elaterium). Jedná se o původně jihoevropskou rostlinu s výskytem na Balkáně, Ukrajině, v Itálii, Španělsku, v oblasti Kavkazu až po Írán. Tohoto nevšedního výstředníku můžete tak znát z dovolených.
Jeho podoba nápadně poukazuje na příbuznost s okurkami a dýněmi. Je to rostlina vytrvalá, plazivá a po celém povrchu hustě porostlá charakteristickými chloupky (trichomy). Tyto plazivé výhony mívají nejednou až do 1 metru a vyrůstají z hlízovitých kořenů.
Tekvičník kvete od května do října. Plody má dlouhé 4 až 5 cm, které již při jemnějším mechanickém podnětu prudce vystřelí odděleny od stonku a vymrští svůj obsah – semena se slizovitým povlakem. Sliz je velmi dráždivý pro kůži a oči. Navzdory příbuznosti s jedlými druhy nejsou plody poživatelné a jsou také výrazně hořké.
Podívejte se na krátké video se zmíněným úkazem
Oblíbená vistárie
Poslední ze skupinky střelců je oblíbená vistárie (Wisteria sinensis). Každý milovník rostlin zná její podobu, popínavý růst a dlouhé třásně fialových, růžových či bílých soukvětí, díky kterým je tak populární.
Ne každý však ví, že po odkvětu tvoří na dotek příjemné, sametové lusky. Připomínají velkou čeleď bobovitých, kam patří i všechny luštěniny. Jejich lusky mají tvar a povahu uzpůsobené právě k rozptylování semen. Ano, i fazole, sója, hrách, cizrna či bob.
Lusky vistárie si občas někteří přinesou domů jako dekorativní kousek přírody. Pokud je však lusk dostatečně vyzrálý, může po jisté míře vysušení překvapit explozí. Stěny lusku se přirozeně zkroutí, tím vznikne nerovnoměrný tlak na okraje plášťů plodu. Následně se prudce otevře a vymrští semena. Tento úkaz můžeme pozorovat iu plodů, které zůstaly na samotných rostlinách. Fotografii lusku na visterii si můžete prohlédnout v galerii.
Galerie ke článku
Text: Martin Kohútek
Foto: isifa/Shutterstock
